Gaikoku Hito

Gaikoku H. je moje přibližně 6. přezdívka, kterou jsem si (stejně jako ty před ní) dala sama, protože nikdo nemá potřebu mi nějak zajímavě říkat. Vznikla v jednom z mých záchvatů fascinovanosti japonskými jmény, ale kupodivu není úplně náhodná. Mé skutečné jméno je Barbora, což chytré stránky s výklady jmen překládají jako „cizinka“. No a existuje něco jednoduššího, než zadat slovo „cizinka“ do Google překladače? Ale abyste si nemysleli, že patřím k lidem, co si všechno nechají jenom otrocky přeložit, musím na svoji obranu poznamenat, že jsem se správnost překladu asi hodinu snažila ověřit. Jelikož mi ale většinu času jako náhrada vycházela buď žádná, nebo divná slova, rozhodla jsem se, že si přezdívku nechám a abych předešla trapné konfrontaci s japonsky mluvícím člověkem, původ jména budu všude otevřeně přiznávat. 

Já

Pod slovem „já“ se v tomto případě skrývá patnáctiletá mimořádně nezajímavá osoba ženského pohlaví, mistrně v průměrnosti. Vysoká jsem přesně tak, že z toho nemám mindrák, ale nikdo si mě nevšimne. Rozměry do šířky uspokojující, vlasy hnědé a oči moc málo modré na to, aby to někdo chtěl zmiňovat. Mým revírem je Praha, i když v ní úplně nebydlím a Starbucks, kde máte slušnou šanci mě odchytit. Momentálně jsem v kvartě na osmiletém gymnáziu, co s budoucností netuším. Těžko si představit, že po gymplu vůbec život pokračuje dál. Pár lidem jsem ale slíbila, že s nima osvobodím Severní Koreu, najdu nové naleziště ropy a na stará kolena se přestěhuju do Bretaně, kde budu mít pekařství.  =)

Pokud jde o hudbu, tak jsem nově spíše „dark“ typ (Nightwish, Sirenia, Within Temptation), občas brousící do končin Celtic Woman, Enya či Blackmore’s Night. Začínám pohrdat „hudbou“ typu: Jedna „nazpívaná“ věta, která se opakuje 3 minuty, přičemž je to okolo vycpané monotónním bušením počítačových blbostí. Po zpěvu nebo reálných hudebních nástrojích ani stopy. Vůbec cítím sílit alergii vůči všem těm počítačovým zvukům, ať se tam zpívá nebo ne. Pohřbila jsem současný POP.

S filmy to je složitější. Obecně platí, že mám ráda filmy anglické a anglický humor, nemám ráda, když herci používají zbytečná cizí slova když mluví něčem rádoby vědeckém jenom proto, aby nikdo nepoznal, jaká to je blbost a nesnáším ty levné americké akční filmy, kde jsou hlavními motivy: katastrofa hrozící zemi (škoda, že Spojené Státy jsou jediné, kdo to nějak řeší), FBI a velmi chytrý vědec, kterého ale nikdo nechce poslouchat, přestože by jistě mohl situaci zachránit, no a samozřejmě prezident, který je chudák v ohrožení a dělá jedno těžké rozhodnutí za druhým. No, asi by bylo fajn těch pár mých oblíbených vyjmenovat, takže: Amelie z Montmartu, Moulin Rouge, Forest Gump a aby to nebylo tak děsivě intelektuální, přidám Underworld a Harryho Pottera. Kromě toho se snažím co nejčastěji sledovat HIMYM a nakonec ještě návrat do země Shakespearovy- miluju Top Gear. Až jsem s tím poslední dobou dost otravná.

Knížky čtu pořád a ráda, jenom mám problémy s vybavením si té nejlepší. Nedávno jsem přečetla celé Milénium od Stiega Larsona (boží!), před tím Andělé a Démoni od Dana Browna (taky boží, v angličtině ještě božejší) a nezapomínejme na Harryho Pottera, kterého jsem jako svoji oblíbenou knížku představila na francouzštině a kterého jsem přečetla více než nespočetněkrát.

Méně lidí by mělo šanci mě poznat, kdybych nepatřila mezi blázny do koní. Obávám se sice, že brzo už to bude „I used to be…“, rozhodně to s nima od té druhé třídy je o dost vlažnější, každopádně většina příbuzných mě zná jenom takhle, tak proč to sem neuvést? Koneckonců, můj pokoj byste stále ještě tipovali zapřisáhlému „koňofilovi“, snad proto, že Nightwishové se shánějí podstatně hůř.

                Vaše bláznivá, tichá, upovídaná, vtipná, trapná, stydlivá, melancholická, arogantní, otevřená, hladová, sobecká, zamilovaná, lhostejná, uzavřená, odvážná, veselá, bázlivá