Tolik chytrejch citátů radících jak žít dokonalý život už jsem viděla.... Ale jak to mám udělat, abych se jima sakra zvládla řídit? Na to návod nemáte???
Lehké filosofično
Zamyšlení, citáty, teorie a jiné výmysly.
Jde všechno do hellu?
Zastávková záhada
Ta nejnudnější část mé každodenní cesty ze školy je určitě čekání na autobus. Na ten než se dostanu, tak jezdím tramvají, kde mě ještě doprovází tlupa spolužáků, a pak přestupuji na metro, které se alespoň trochu pohybuje, dá se v něm sedět a vůbec je celkem zábavné. Pak ale přijde konečná a spolužáci nikde, protože všichni bydlí na té druhé konečné, případně ještě na jiné konečné. Čekání na autobus už se dá strávit tak maximálně přešlapováním z nohy na nohu a hlídáním si, aby mě nikdo v chumlu autobusu-chtivých lidí nepředběhnul. Jak zábavné. Obzvlášť v zimních měsících.
Nástupiště, na kterém tak často úpím díky bolavým nohám, vypadá zhruba takto: zelený sloup, na který je přidělána tabulka s číslem a seznamem autobusů, které sem jezdí. Ten, kterým odsud jezdí většina lidí, má interval čtvrt hodiny a vždy je plný. Těsně po jeho odjezdu je okolí nástupiště úplně vyprázdněné, až na několik osob zkoumajících jízdní řády a mířícím k sloupům s jinými čísly. Pak přijede první metro, pár doufajících, spěchajících a nestíhajích existencí ztryská ze schodů, aby zjistili, že mají smůlu a udýchaně se postaví na to nejstrategičtější místo - těsně před sloup. Tak budou mít jistotu volného sedadla, musí si přeci odpočinout po náročném běhu. Ostatní cestující se řadí kolem nich, co nejblíže budoucím dveřím autobusu nezbajíce na ostatní a s jediným cílem - sednout si. Do čtvrt hodiny je vytvořen tvar trochu podobný kruhu a čím dál víc netrpělivců se staví na špičky, aby byli ti první, kdo budou moct upozornit na tak dlouho očekávaný příjezd tak dlouho očekávaného dopravního prostředku.
Po otevření dveří se lidé začnou pomalu ale odhodlaně sunout dovnitř. Před schůdky si ze slušnosti dávají přednost, protože stejně vědí, že se na ně už s jistotou dostane, zatímco ti na opačné straně kruhu nenápadně strkají do ostatních a kontrolují, jestli "tam vepředu" někdo náhodou nezdržuje. Při procházení uličkou jim kmitají oči, jak hledají nejvhodnější místo k usazení. Samozřejmě ta, kde ještě nikdo nesedí a oni by se tak mohli na dvě sedačky rozvalit sami, jsou cennější. Poslední je zaplněna pětka vzadu. Ti méně odvážnější dávají dokonce přednost stání uprostřed busu před sezením v předposlední řadě. Celá nástupní procedúra zabere 2-3 minuty, po kterých se naložený autobus se zafuněním pomalu rozjíždí pryč. Já tou dobou obvykle nezaujatě hledím z okna úplně na konci autobusu, v řadě těsně před "pětkou", na levé straně ve směru jízdy. Má to hned několik výhod (výhled na auta, která budou autobus předjíždět, únik před sluncem, žádný důchodce, kterého bych v obraně před výčitkami svědomí musela pustit sednout...).
Dnes jsem se ke "svému" místu bohužel nestihla dostat dost rychle a tak na mě zbyla předposlední řada a strana v pravo. Autobus se rozjíždí a já místo obvyklé betonové zdi pozoruji zelené sloupy, patřící dalším nástupišťům. Lidé čekající na jiné autobusy. Zrovna přijelo metro a ze schodů sbíhají první nestíhající. Rozhlíží se a pak se jim na tváři objeví potěšený výraz. Ten jejich ještě nepřijel. Již pomalým krokem míří k zastávce jen 3 sloupy od té "mé". K nástupišti, na kterém se mezi sloupy klikatí dokonalá fronta o 1-2 lidech vedle sebe, v přesných rozestupech za sebou, ještě s mezerou na začátku, aby ostatní mohli procházet. Jako by jim někdo předem namaloval čáry a značky. A nestíhající nemíří nenápadně k začátku. Ne, šourají se na její úplný konec a že si v autobuse nesednou je ani trochu netrápí.
Jiný kraj - jiný mrav, říká se. Kdo by ale řekl, že se to vztahuje i na dvě úplně obyčejná nástupiště, jen několik málo metrů od sebe?
Tolik chytrejch citátů radících jak žít dokonalý život už jsem viděla.... Ale jak to mám udělat, abych se jima sakra zvládla řídit? Na to návod nemáte???