Bring me back to life... chci říct do Anglie
Sedím si tak před obrazovkou, poslouchám své nejnovější hudební objevy a přemítám... o spoustě věcí. Zase. No a když jsem se dostala k nevyřešitelné záhadě jménem: Blog, rozhodla jsem se zapnout webnode a něco naškrábat (naťukat). Tomuto článku nepředcházel dokonce ani žádný monolog v koupelně, takže bude naprosto totálně o ničem.
Možná témata mě napadají jenom dvě. 1) Mohla bych do nekonečných hlubin internetu vykřiknout (i když netuším pro koho), že mi bylo 15. Takže musím aktualizovat stránku o sobě. A zítra si jedu pro občanku. A přišel mi dopis od banky! No a to je asi tak vše... Dostala jsem deník. Naprosto boží deník. Tak boží, že se do něj bojím psát. A navíc to ještě více komplikuje budoucnost jakéhokoliv mého blogování.
Ještě nedávno jsem si byla jistá, že už stárnout nechci. Že z věku "Ať už jsem větší!" jsem vyrostla a začínám si o narozeninách vzdychat "Můj ty bože další rok..." (ano, je mi 15! Prosím, ušetřete si to obracení očí v sloup...). Jenže teď jsem změnila názor. Buď mě někdo vraťte do školky - do doby kdy jsme byla extrovertní, roztomilá, geniální a všichni museli moje kraviny respektovat) a nebo už chci přestat přemýšlet, chci vědět co budu v životě dělat, chci si cestovat kam budu chtít a koupit si své Mini a jen tak se courat Londýnem... A nebo mi vypněte levou mozkovou hemisféru.
15 je fakt podivnej věk. A nejspíš na něj budu vzpomínat. Jenže zrovna teď mi nevyhovuje. Ach jo.
Anyway... 2) Anglie! Anglie! Anglie!
Země Shakespearova podruhé. Hádejte jakým slovem to nazvu? Vím že víte. Boží. 2 týdny na jazykovém kurzu se Student Agency v Chesteru. No a co že jsem tam moc nemluvila Anglicky kvůli příliš velkému počtu českých lidí. Byla jsem v Anglii. V době Londýnské olympiády (pokud mě mrzí, že jsem se na nějakou nejela podívat, tak na tuhle... Ale kdo ví, třeba se, už jako hrdá (a pěkně stará) londýňanka dožiju další...) a s BBC a britskou IP adresou. A byly tam 2 pravé japonky! Žila jsem pro přítomnost a nepřemýšlela. Bylo naprosto jedno, že nevím, co chci dělat v životě a jak vznikl vesmír. Byla jsem boží. A v rámci možností i extrovertní. A jedna ze dvou "gothic girls". Spokojená sama se sebou, že jsme "divné", ale obě (tedy tak maximálně pro 2 holky, které zase byly krásný příklad toho, co být nechci. A nejsem. A mám z toho sobeckou radost. A tohle si myslet fakt není hezké...). A protryskala centrum města s britskou vlajkou na zádech. A až do čtvrtečního večera úspěšně vytěsnila z mysli, že ty dokonalé lidi už nejspíš nikdy v životě neuvidím. A pak skoro probrečela pátek a sobotu. Na zastávce, ve sprše, v autobuse, v letadle a na letišti do ani nebylo skoro. A teď jsem doma, v místech která už jsem viděla milionkrát s auty jezdícimi na špatné (teda asi správné) straně a vracím se k starému já. Což nechci. Ale ono tady prostě bydlí a nedá se vyhodit. Už jsem zase líná. A spřádám plány na návrat. Mimochodem taky protože Hammonda jsem opět nepotkala.
Tak se musím přiznat, že když jsem se konečně vypsala že všech chmurů posledních dní, dochází mi nápady na pokračování. Asi se toho děje celkem dost. Triviální veselé věci. O kterých se mi ale psát nechce, jelikož jsou až moc... reálné. Proč zahlcovat internet popisem svého narozeninového dortu a toho, co jsem dělala včera a dneska, když to nemá žádný význam? Vás to nezajímá a mě to nepomůže. Což asi způsobí, že náhodný čtenář bude mít pocit, že se utápím v moři smutku a beznaděje, což bych neřekla, že je pravda. Jen se mi nechce psát o věcech, tak jak je může vidět každý (ale ten dort byl mimochodem černej s marcipánováma střevíčkama nahoře :P). Tak, že bych to radši zakončila sdílením nejnovějších hudebních objevů?
Objevu.
XANDRIA
https://www.youtube.com/watch?v=Qgl82DRsHxI
https://www.youtube.com/watch?v=tM0KmlG9A_Q
https://www.youtube.com/watch?v=dDBGBE3xBMU&feature=related
Nevím co se to děje, ale prostě za boha nemůžu přijít na to, jak sem vložit video. Tak snad příště.